Každý uplynulý den je pro mě pouhým součtem desítek minut, které se v přímé závislosti vlečou stále kupředu a s nějakým zastavováním se si vůbec nelámou hlavu. Vnímám čas jako neúnavný déšť, který mě smáčí tak, až mé tělo i duši plně pohlcuje. Dlouho mi nebylo tak těžko jako v posledních týdnech. Můj otec, tedy přesněji řečeno - člověk, který mě splodil s mou matkou, ale jako skutečný otec se choval jen po té materiální, finanční stránce - mým životem hýbe tak, jak se mu zlíbí. V každé jeho oblasti si najde něco, co může zasáhnout a pomalu likviduje můj osobní vzdor vůči projevování intenzivních hlubokých emocí, který si po léta trpělivě pěstuji, abych nebyla příliš zranitelná vůči lidem kolem. Bojím se ho jako nikoho jiného ve svém životě. Tolik ublížil své ženě a svým třem dětem. Představte si toho nejzápornějšího hrdinu z různých Marvelovek a spojte si ho s tváří průměrného pětačtyřicetiletého muže. Voilá.
Vlivem těchto rozepří ve mě a v mém nejbližším okolí se stahuji sama k sobě a hledám různé způsoby uklidnění. Tento článek bych chtěla tedy pojmout jako léčbu osobních problémů a zároveň optimistickou vzpruhu pro ty, kteří se potýkají s podobnými starostmi a pocity bezvýchodnosti, zatímco by se měli, například, čistě díky mimovolním asociacím, které vůbec nesouvisí s mou osobou, učit na několik písemných prací na další den.