Březen 2017

Večerní dávka optimismu

13. března 2017 v 22:14 | Akiko |  Bezvýznamno
Každý uplynulý den je pro mě pouhým součtem desítek minut, které se v přímé závislosti vlečou stále kupředu a s nějakým zastavováním se si vůbec nelámou hlavu. Vnímám čas jako neúnavný déšť, který mě smáčí tak, až mé tělo i duši plně pohlcuje. Dlouho mi nebylo tak těžko jako v posledních týdnech. Můj otec, tedy přesněji řečeno - člověk, který mě splodil s mou matkou, ale jako skutečný otec se choval jen po té materiální, finanční stránce - mým životem hýbe tak, jak se mu zlíbí. V každé jeho oblasti si najde něco, co může zasáhnout a pomalu likviduje můj osobní vzdor vůči projevování intenzivních hlubokých emocí, který si po léta trpělivě pěstuji, abych nebyla příliš zranitelná vůči lidem kolem. Bojím se ho jako nikoho jiného ve svém životě. Tolik ublížil své ženě a svým třem dětem. Představte si toho nejzápornějšího hrdinu z různých Marvelovek a spojte si ho s tváří průměrného pětačtyřicetiletého muže. Voilá.

Vlivem těchto rozepří ve mě a v mém nejbližším okolí se stahuji sama k sobě a hledám různé způsoby uklidnění. Tento článek bych chtěla tedy pojmout jako léčbu osobních problémů a zároveň optimistickou vzpruhu pro ty, kteří se potýkají s podobnými starostmi a pocity bezvýchodnosti, zatímco by se měli, například, čistě díky mimovolním asociacím, které vůbec nesouvisí s mou osobou, učit na několik písemných prací na další den.


Zrnko světla v moři tmy

5. března 2017 v 20:28 | Akiko |  Bezvýznamno
Jaro za okny se pomaličku souká ze svého zimního kabátce a sluníčko zahájilo hřejivou obnovu přírody.
Miluji začátky jara! Včerejší sobotní odpoledne bylo jejich ukázkovým příkladem. Sice jsme vyklízeli přízemí v babiččině domě celý den, ale zato jsme byli, jak se patří, na čerstvém vzduchu. Víkendy mi v posledních měsících utíkají čím dál tím rychleji. Jejich tempo je bez diskuze ovlivněno mnohými faktory, jako je téměř chronická únava z rodinných záležitostí, denní vyčerpanost ze školních povinností, které někdy nemají konce (ač se jim stejně už tolik nevěnuji), blížící se maturita mého přítele, které povede k ročnímu odloučení, a nekonečné čekaní na to, až "to bude zase dobré." Když máte za sebou pak takové utahané týdny, sobota s nedělí splynou v několik málo hodin opravdu prožitého odpočinku a potom znovu, hurá, do školy a do rutiny.
V oné rutině se však snažím dělat nějaké změny. Pravidelně docházím na hodiny jógy, kde jsem schopná se dostat i do hypnagogických stavů počáteční fáze spánku. Každý den se snažím dělat něco pro svou, řekněme, jazykovou obratnost. Učím se po malých dávkách francouzsky - zhruba před 14 dny jsem si koupila takového malého, působivého Jazykového průvodce pro přežití ve Francii (a nejen kvůli tomu tučňákovi ve stylových slunečních brýlích na obálce. Úžasný) Skvěle mi v učení pomáhá Duolingo. První taková základna, kde se snažím uchytit. Další mou aktivitou je stálé sledování TEDových přednášek, abych nezlenivěla v angličtině, a které vřele doporučuji, pokud nejste ještě zainteresovaní. V neposlední řadě se učím hiraganu k příjímacím zkouškám na japanistiku.
Zde se trochu pozastavím.

Proč nerada píšu úvodní články

2. března 2017 v 20:10 | Akiko |  Akiko
Když jsem si před lety zakládala svůj první blog, měla jsem s ním velké plány a naivně jsem byla přesvědčená o jeho nesmrtelnosti. Doufala jsem v jeho neporazitelnost na úrovni návštěvnosti a množství přidaných článků a komentářů. Každým dalším blogem se má očekávání ztenčovala na pouhou vzpomínku jeho existence a na několik měsíců jsem své touhy ve psaní a pročítání dalších blogů z řady "Spřátelených" omezila a nastavila jejich obnovu na neurčito.
Každá historka má svou pointu a ponaučení.
Tedy, neuvědomovala jsem si důsledky svého rozhodnutí. Vlivem všech možných i nemožných věcí, které mě za tu dobu potkaly, jsem dospěla k závěru, že se ke psaní vrátím.
Nyní nemám žádná očekávání. Neumím lákat čtenáře na své psaní formou populistických myšlenek, ani v sobě nemám stopy po ochotě s někým manipulovat. Necítím se odlišná od ostatních svých vrstevníků, ale přesto vím, že jsem. Proto záleží pouze na vás a vašem čase a chuti, zda se vám zrovna má slova vryjí pod kůži, nebo zda se urychleně budete chtít dostat z této časové propasti. :)

Abych na první pokus nevyčerpala limit možných slov (a taky protože mám dnes hravou náladu), pokusím se vám své úmysly s blogem nastínit pomocí dvou kratičkých, nijak složitých, hádanek. Smějící se
Kdo z vás je obě uhádne, je pašák!